Rodopisná revue 2 z léta 2001, Iva Vomáčková
Před dávnými časy lidé říkávali, že pokud si člověk pamatuje příběhy, které se předávají z generace na generaci, dávají mu sílu. Stačí i malá část vyprávění a vy a vaše děti zůstanete silní a dokážete čelit všemu, co vás čeká v budoucnosti. Mýty a dávné příběhy se vyprávěly dříve za dlouhých zimních večerů, kdy v chalupách plápolaly svíčky, venku padal sníh a tma byla tak brzy. Nejen děti, ale i dospělí se scházeli po chalupách a naslouchali se zatajeným dechem vyprávění starší generace. Pojďme se i my pozastavit nad dobou minulou, poodhalme záclonu zapomnění a připomeňme si ty, které jsme osobně neznali a ani o nich nic neslyšeli. Ale díky jim jsme tu my i naše děti.
Je ráno jednoho dne měsíce října roku 1638. Hospodyně otevírá dveře stavení, bere si dížku na mléko a pomalu kráčí směrem ke chlévu, aby podojila krávu. Ranní vzduch je chladný a svěží. Slunce se zatím marně snaží proniknout svými paprsky až k zemi. Hospodyně tiše přemítá, jaký asi ten dnešní den bude. Přemůže slunce znovu ranní mlhu, aby ještě jednou ohřálo zdejší krajinu, nebo bude mlha silnější, zůstane sedět při zemi a nastane ten pravý sychravý podzimní den? S těmito myšlenkami se hospodyně blíží ke chlévu. Co to, vrata od chléva jsou pootevřená. Že by je hospodář zapomněl zavřít při večerní obhlídce? Či nás navštívili pobertové? Zastavuje se, chvíli váhá, pak se otáčí a vrací se rychlými kroky do stavení. Za chvíli se na zápraží objevuje hospodář i s hospodyní. Muž bere do rukou vidle a žena hrábě. Takto ozbrojeni nářadím, které tak důvěrně znají a ovládají, přicházejí ke chlévu bránit svůj skromný majetek a živobytí.
Muž opatrně, pomalu a nehlučně otevírá vrata, chvíli čeká a pak oba, rozhlížejíce se na všechny strany, pomalu vcházejí do chléva. Zprvu se jim zdá, že je vše v pořádku jako jindy. Nic neobvyklého nevidí. Až najednou jejich pohled padá do temného kouta, kde jsou otýpky slámy a tam, co to je? Přibližují se jen pozvolna. Muž s vidlemi před sebou je připraven k útoku a krok za ním žena, násadu chystá k ráně. Na slámě tam leží stočená postava ve staré, potrhané a špinavé uniformě. Zrovna tak, jak je sešlé oblečení, vypadá špinavý a zarostlý obličej muže neurčitého stáří. Kdo to jen může být? není to jeden z těch žoldnéřských rváčů a hrdlořezů, co plení chlévy a terorizují sedláky, bezbožně pálí kostely, kdy pak často lehne popelem celá ves? Nebo je to jen nějaký náhodný pocestný? Zkušenost velí k opatrnosti. Chvilku postávají a čekají, co neznámý. Kráva začíná být neklidná a může každým okamžikem zabučet. Neznámý však leží bez hnutí v hlubokém spánku. Zdá se být velmi unaven.
V podvečer předešlého říjnového dne táhlo unavené vojsko ztemnělým krajem; podzimní slunce již ztratilo svou sílu odcházejícího léta, pod stromy se objevuje první spadané listí. Ve vzduchu je cítit štiplavý kouř z nedalekého spáleniště a v dáli občas zaštěká pes. Vojsku velí asi třicetiletý Francouz, ale jinak jsou tu muži mnoha národností, co bojují ve jménu toho pána, který jim právě vyplácí žold. Evropu již 20 let zmítají válečné nepokoje. Nedá se říci, že muži pochodují, spíše se tmou plouží vyhladovělé, nemyté a otrhané postavy. Vlastně jen to, co zbylo ze žoldnéřského vojska, které již řadu měsíců nedostává pořádnou stravu ani peníze.
Zdlouhavá válka nesmírně vyčerpává všechny, doba je zlá a obyvatelstvo sužuje hlad i nemoci. Pole zůstávají většinou ležet ladem a ta, co jsou obdělaná, vojsko často vyplení. Blíží se zima, noci jsou již velmi chladné a mnoho vojáků je zraněno z předešlých bojů. Ani pořádně nevědí, kde zrovna jsou. Někteří mluví o tom, že tady jsou Čechy. Ale kdo ví, místní lidé se jich bojí a schovávají se.
Všichni vojáci určitě přemýšlejí, jak přežijí zimu. Stejné myšlenky se honí hlavou i jejich veliteli, který s rotou již deset let bloudí Evropou od bitvy k bitvě, od vesnici k vesnici. Jak malicherné se mu dnes zdají spory, pro které opustil svého otce i jeho panství a vinice ve Francii, nechaje se naverbovat k vojsku. Poslední dobou na otce myslel často, co se s ním asi stalo, když zůstal opuštěn svým jediným synem. Myšlenky bloudí do minulosti, zvlášť od toho posledního ošklivého zranění nohy, které ne a ne se zahojit. Ví, že je na tom špatně a jde jen z posledních sil, těžce dopadaje na zdravou nohu. S každým krokem projíždí tělem ostrá bolest, kterou se snaží překonat. Bude se muset zastavit a odpočinout si, ale nechce před ostatními vojáky dát najevo, jak je na tom špatně. Noc je na spadnutí, snad by si mohl odpočinout v nějakém chlévě na slámě a brzy ráno vojáky dohonit. Velitel je na konci svých sil a vleče se mezi posledními. Najednou mu nohou střelí ještě ostřejší bolest a musí zastavit docela. Kolem něj nevšímavě prošel poslední voják, když z nedalekého chléva zaslechl zabučení krávy. Rozhlédne se, všude kolem je klid, vidět není nikoho. Zamířil ke chlévu, vešel dovnitř a našel nejtemnější kout. Usíná s poslední myšlenkou, že se musí brzy ráno probudit a dohonit svoje mužstvo. Za chvíli už upadá do posilujícího spánku, a ještě nic netuší…
Hospodář ženě naznačil, aby do neznámého šťouchla násadou. Ten sebou trhne a pomalu otevírá oči. Je viditelně překvapen – nad ním stojí vztyčen v celé své výšce muž s vidlemi a vedle žena s hráběmi. Jejich pohledy jsou nepřátelské. Obě strany čekají, co udělá ten druhý. Neznámý rychle pochopil svoji nezáviděníhodnou situaci a s pohledem upřeným na nastavené vidle zůstává strnule ležet. Konečně sedlák protíná zlověstné ticho. „Kdo jsi a co tu chceš?“ Neznámý té řeči nerozumí, ale chápe, že odpovědět musí. Hádá smysl otázek a odpovídá. Hospodář cizinci také nerozumí. Zkusil na nezvance promluvit trochu německých slov, která pochytil od císařských vojáků. Neznámý trochu porozuměl, ale jejich domluva je obtížná, pomalá a zdlouhavá. Domácí lidé sice chápou, že tu leží cizí voják, ale čí – tu uniformu neznají. Ten se pokouší vysvětlit, jak bloudíce neznámým krajem, sužováni hladem a ranami, nemají se zimou na krku žádné vábné vyhlídky. Ukazuje na svou nohu ovázanou špinavým hadrem, jež je prosáklý zaschlou krví. Teprve teď manželé vnímají, že před nimi leží bezbranný, vyhublý a zraněný nešťastník. Napětí se vytratilo, vidle ani hrábě už nemíří k té hromádce hadrů na slámě; ten člověk jim nepřišel ublížit, ani je připravit o skromný majetek.
Hospodář své ženě pokynul, ať přinese něco k jídlu, vodu na umytí a něco čistého k převázání rány. Pak znovu rozmlouvají, vyptávají se na jméno, které musel dvakrát opakovat – znělo jim jako Ryjant. Ptali se, co to znamená, neznámý se však jen nepatrně pousmál. *
A tak tomu Ryantovi sedlák nabídl, ať u nich zůstane, dokud se zranění nezahojí. Na živobytí si může vydělat prací na jejich usedlosti, kde se nedostává dělných rukou, je třeba mnoho oprav, na jaře znovu zasít pole… Děti nemají, děvečka umřela na souchotě a čeledín utekl při poslední návštěvě císařského vojska.
Neznámý přikyvuje, oči se mu rozjasňují a na jeho tváři, ozdobené mohutným knírem se poprvé objevuje široký a šťastný úsměv.
Tak takhle nějak vypadal příběh, který v rodinách Ryantů / Riantů / Ryjantů tradoval o příchodu jejich pra-děda do Čech. Dědové ho možná s drobnými obměnami vyprávěli za dlouhých večerů svým dětem a vnukům, kteří jej po čase zas předávali svým dalším potomkům. Zůstává skutečnost, že dodnes v mnoha rodinách Ryantů / Riantů / Ryjantů dochoval nezávisle na sobě příběh z dob třicetileté války o usídlení francouzského vojáka jménem Ryant v Čechách.
* Překlad francouzského slova riant je úsměvný, smavý nebo rozkošný